El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Středa, 24.09.2014., 17. den: Carrión de los Condes - San Nicolás del Real Camino, 33 km
Čerstvě oholený ale nenasnídaný jsem vykročil z albergu již v 6:20. Na následujících 17,2 kilometrech toho totiž k vidění moc není. Hned zkraje, ještě ve městě jsem si prodloužil cestu o půl kilometru, když jsem příliš brzy odbočil doleva směrem k řece se záměrem jít k mostu podél ní. Narazil jsem však na kempink, jehož vrata byla sice otevřena ale netroufal jsem si jím projít, domnívaje se, že na jeho protějším konci s největší pravděpodobností narazím na plot. Vrátil jsem se tedy oklikou na hlavní ulici, odkud to už bylo známé. Přešel jsem most, zanedlouho prošel kolem kláštera Zolio avšak další 4 km po asfaltu jsem absolvoval s určitou výhradou. Tento úsek jsem si totiž nepamatoval. Naštěstí mne čas od času žlutá šipka, namalovaná na zadní straně některé z dopravních tabulí upevnila v přesvědčení, že jdu správně. Potřeboval jsem to, jelikož poté co jsem ještě na konci města předešel několik poutníků, jsem šel po té silnici ve tmě úplně sám. Nakonec jsem se přece jen dostal na tu polní cestu rovnou jako šňůra, kterou jsem si v paměti zachoval. Její půda byla natolik světlá, že tady už jsem čelní lampu mohl vypnout.
Zhruba v polovině této dlouhé cesty stojí na jejím okraji kamenný stůl se dvěma lavicemi. Tady jsem vloni poprvé potkal půvabnou Libby, dívku, kterou jako jedinou, kdykoliv, když jsem ji dostihl nepoznával jsem podle ruksaku, ale podle jejích božských nohou. Díky ním se si ode mne vysloužila titul "Miss Best Legs of the Camino". :-) Teď tu však seděli dva muži, angličan a hollanďan. Hollanďan, který jako by vypadl z oka Doktoru House si stěžoval na bolest kolenou. Při pohledu na jeho ruksak a hůlky nastavené na příliš krátkou délku to nebylo nikterak divné. A navíc nesl ještě v jedné ruce nákupní tašku s potravinami. Vysvětlil jsem mu, jak si má správně nastavit hůlky a řekl, že by si měl tu tašku dát do ruksaku, aby je mohl správně používat. "To nejde, není pro ni místo, mám tam spoustu léků" - povídá. "No vidíš, když si nastavíš hůlky a přeneseš část váhy na ramena, nebudou tě kolena bolet, nebudeš potřebovat ty léky, ruksak budeš mít lehčí a i taška se Ti tam vejde." - "Ty léky nejsou na kolena" - poznamenal tiše a pak se oba rozloučili a odešli. Vyndal jsem sáček s ensaimadami, sladkým pečivem, které jsem si oblíbil už vloni a zahloubaný do toho, co mi odpověděl jsem přežvykoval to jemně nakyslé těsto.
V Calzadila de la Cueza, na konci toho úmorného úseku jsem si ve výklenku před vchodem tamějšího albergu našel klidné místo v závětří. Současně tam ale svítilo i sluníčko a tak, kromě toho, že jsem se báječně naobědval, jsemse taky dokonale prohřál. Mezitím mě dostihl usměvavý mládenec. S krátkými vlasy a kulatou tváří vypadal jak medvídek Pú. Dali jsme se do hovoru, pověděl jsem mu, že Salomonky, která mám na nohou, šlapou po Caminu už podruhé, načež jsme oba najednou spustili a spolu zaspívali písničku "These boots are made for walking" od Nancy Sinatrové. Plný energie jsem vykročil směrem na Lédigos a byl jsem šťasten, že už konečně nemusím fotografovat naslepo. Kromě focení mi ale nefungovalo nic jiného, protože v Carrión se mi kvůli nefungujícímu wifi nepodařilo nahrát ani jedinou aplikaci.
Do Terradillos de los Templarios jsem opět vstoupil zadem, polní cestou, a proto jsem se ocitl až na samém konci osady. Ač jsem se pro změnu vůči první pouti chtěl původně ubytovat tady, obec s atraktivním názvem mi neučarovala ani teď. Jen jsem se u studny napil a šel dál. Už jsem tušil, že má cesta nemůže skončit jinde, než v San Nicolás del Real Camino. Když jsem dorazil do domáckého prostředí albergu Laganares, bylo to trochu, jako bych došel domů. Registrace proběhla u šenku, kde jsem k půllitru piva dostal i tácek oliv. Osprchoval jsem se a vypral vše, co jsem měl přes den na sobě. Zatímco prádlo schlo a já se opaloval, na spacích pytlech položených na trávníku u mých nohou pospávaly unavené peregriny.
Za nějaký čas se dostavil Adrian, ten Hollanďan s bolavými koleny (nevím, kde jsem ho předhonil. Asi šel na Terradillos podél silnice. U večeře se k nám připojila Barbara z USA, doprovázená svou dcerou Kelly, se kterými jsme pak spolu jedli společně u jednoho stolu, povečeřeli výborné "peregrino menú". Byla to doposud daleko nejlepší večeře, jakou jsme za celou cestu měli a k ní dvě láhve výborného červeného vína. Toto bylo třetí peregrino menú, co jsem si na této cestě dovolil. V Cardenuele u Carlose byl za 9 eur kuřecí perkelt (maďarsky csirkepörkölt) a k tomu nějaká zelenina a laciné víno, v Rabé za 8 eur prázdný vývar, salát, tortilla, jogurt a láhev vína pro čtyři osoby. Zato hospodský v Laganares nám za 10 eur vystrojil opravdovou hostinu. U všech chodů si člověk mohl vybrat ze tří jídel. Po makarónech s klobásami a rajčatovou omáčkou, dvou obrovských plátcích smažené ryby a chutného parfé jsme sotva dokázali vstát od stolu. K tomu i wifi běželo jak na drátku, takže jsem si nahrál jsem si Locus a k němu i mapu Španělska (skoro 500 MB), Facebook i Messenger. Dovolal jsem se mnoha známých a podělil se s nimi o radost. Mluvil jsem s Flórou, s Enikő, s Reginou, s Mirtill a s Rózsou, "čirou náhodou" se samými kamarádkami. :-).